O domech, autenticitě a kráse

Praha hnusne. Nebourají se staré ošklivé domy, naopak se staví nové. Proč?

Viníků je samozřejmě mnoho. Za některé vady můžou stavební normy, jako třeba parkovací minima, požadavky na nástupní plochu pro hasiče či dnes již zrušené normy ohledně oslunění. Za jiné problémy může snaha stavitelů ušetřit – například tím, že parkování bude v přízemí namísto v podzemí či tím, že celé sídliště postaví z od sebe oddělených typizovaných kvádrů. Dalším fenoménem vedoucím k hnusným místům je NIMBY – snaha místních zabránit nové výstavbě, která přispívá k vytrvalému přežívání všemožných provizorií, což je obzvláště dobře vidět v blokové zástavbě, kde jsou občas proluky zaplněny přízemní boudou, často nevábného vzhledu.

O všech těchto jevech by se dalo napsat statisíce slov (a někdo je jistě napsal), já se však zaměřím na problém, který mě štve nejvíc ¹. Mnoho špatného bylo v Praze rozhodnuto z nemoudré touhy po autenticitě; ta se týká hlavě dvou skupin které mají velký vliv na bourání starých a stavění nových domů, a to jsou památkáři a architekti. Nechci tu teď tvrdit, že jsou všichni takoví, a vím, že systém památkové ochrany je složitý a že architekti nejsou jedna firma. Nechci se teď trefovat do nikoho osobně, chci malovat tlustými tahy o něčem, co se podle mě málo řeší.

památkáři

Památková péče má tři problémy. Zaprvé komplikuje život ve městě. To úplně nepatří do tohoto článku, takže jen jeden příklad: kvůli památkové péči se chodci musí cpát do úzkého Vyšehradského tunelu, protože zatrhli lávku okolo skály. Zadruhé v ní jde o konzervaci, ne o krásu. Občas někoho slyším říkat, že potřebujeme památkáře, protože jinak by Penta celé centrum zastavěla hnusnými domy. Jenže cílem památkářů opravdu není pečovat o krásu a příjemný prostor. Například blokovali výsadbu pár stromů v ulici (buď alej nebo nic), rozšíření chodníku (protože v referenčním roce byl úzký) či v poslední době přestavbu ošklivé haly Wilsonova nádraží. Osobně považuji krásu za hodnotu mimořádně významnou a mám za to, že ve všech zmíněných případech měla převážit snahu o konzervaci.

Zatřetí a hlavně nechápe stavby jako dílo lidí s nějakým účelem. To se týká například kostelů, které byly všechny zbudovány za jasným účelem – aby se v nich scházeli lidé k oslavě Boha. To je to, co je pro tu budovu podstatné, ne slavný obraz na vitráži či gotický strop; to jsou jen jakési prostředky, které podléhají všemožným změnám. Nechci tvrdit že, tvar nosných oblouků byl autorům kostela lhostejný, ale určitě pro ně byl méně podstatný než jeho účel. Zachovávat památkově chráněný kostel v situaci, kdy už svému účelu neslouží, je k ničemu, zbyla z něj jen prázdná skořápka. A dokonce si myslím, že je, z hlediska úcty k té stavbě a k jejímu účelu, lepší ten kostel zbourat a nahradit novou stavbou než v něm otevřít třeba posilovnu.

S možná ještě horším nepochopením než kostely se setkávají technické památky. Z mnoha možných příkladů, které jednou snad vložím do tabulky, si vyberu ten nejkontroverznější: most přes Vltavu u nádraží Smíchov. Most byl postaven roku 1901, kdy během dvoudenní výluky nahradil jednokolejný most z roku 1872. Cílem stavby bylo jednak zvýšit propustnost mostu, který toho času sloužil osobní i nákladní dopravě, jednak nahradit most, jehož materiál již dožil. To, že šlo o stavbu, jejíž funkce je kriticky významná dokládá i fakt, že inženýr Prášil, autor mostu, navrhl způsob, jak starý most nahradit novým bez výluky provozu (!). Je snad zřejmé, že most byl vybudován za jediným účelem: sloužit jako kapacitní železniční spojení. Chceme-li se k němu chovat uctivě, musíme se především držet jeho účelu.

U památek se vždy řeší, co je na nich podstatné. Konkrétně pro onen neslavný most je možností spousta. Jsou to oblouky? Je to barva? Jsou to klasicistní prvky (jak tvrdí NPÚ)? Ne, ne a ne. Je to kapacitní železniční spojení. Nechávat tam současný most, ačkoliv železnici nevyhovuje, by znamenalo degradovat ho na ozdobu, pouhou schránku původního inženýrského díla.² Ten most by tím přišel o své poslání, dokonce by šel přímo proti němu. Jak může být most autentický, když zrazuje sám sebe?

architekti

Proč jsou nové domy ošklivé? Velká část toho je vina architektů. Moderní umění napříč médii je z velké části ošklivé, ovšem obrazy skryté v galerii či hudbu na jazzových koncertech můžeme snadno přehlížet; domy ve městě ne. Proč se architekti drží moderních stylů, namísto toho, aby stavěli hezké obyčejné domy? No, nevím, do hlav jim nevidím, ale myslím, že to z velké části bude odpor k „historizujícímu kýči“. Kýč je obecně slovo, které používají ti, kteří jsou přesvědčeni o vytříbenosti vlastního vkusu, aby popsali to, co se jim nelíbí, ale lidem s horším vkusem ano. Samotné slovo stojí na jakémsi předpokladu, že umění má mít za cíl vést k hlubšímu poznání, že jeho účelem není pouhá mělká krása. Dovolím si citovat Umberta Eca.

Stimulování efektu se stává kýčem v takovém kulturním kontextu, kde je umění nazíráno nikoliv jako technika inherentní celé řadě různých operací (což je pojetí řecké a středověké), ale jako forma poznání realizovaná skrze formativnost, která nemá jiný cíl než sebe samu a která umožňuje nestrannou kontemplaci

Na zbytku stránky 81 knihy Skeptikové a Těšitelé Eco popisuje, že například snaha o tvorbu výborné pochutiny z jedné strany sice je umělecká, ovšem z druhé strany její výsledek není uměním v ušlechtilém slova smyslu, protože cílem je, aby konzument užíval lahodnosti, nikoliv uměleckosti.

Na kterém z těchto přístupů k umění mají domy stát? Tvrdím, že na tom prvním, středověkém. Umění je technika inherentní celé řadě různých činností, jednou z nich je i stavba domů. Domy se nestaví pro umění, ovšem staví se umělecky, a to proto aby byly krásné. Účelem umělecké stránky domu je „prvoplánové sugerování pocitů“, konkrétně pocitu že jsem na hezkém a příjemném místě. Odmítám přístup moderních architektů, kteří by rádi dělali budovy více umělecké (dle druhého přístupu) na úkor krásy.

V popisu moderních architektonických stylů se často hovoří o pravdivosti ve vztahu k materiálu. Ornamentální dekorace jsou považovány za neautentické, a tedy za nepravdivé, protože v daném materiálu nedávají smysl – tvarový jazyk betonu je prý krychlový, nikoliv ornamentální. Snaha z něj dělat ornamenty jako by to byl štuk by prý znamenalo nerespektovat ho jako médium. Já však médium respektovat nechci.³ Město se staví pro lidi, ne jako pomník železobetonu. Materiál nerespektovali ani architekti dob minulých, když stavěli krásné domy. Opravdu není žádná vlastnost malty, která by v ní probouzela touhu dělat ornamenty – naopak každý štukový ornament na fasádě je doklad vědomého rozhodnutí ho tam umístit. Ne protože tam je potřeba, ne protože by tam byl přirozený, ale protože je hezký. Pokud by se dnešní architekti rozhodli pro dekorace, nebylo by to o nic méně autentické než kdy dřív.

Nevím, jestli to je důsledek snahy působit sofistikovaně či autenticky či to dělají z pouhé arogance, každopádně architekti při návrhu domů kašlou na krásu. Máme hnusné město, protože se rozhodli že nebudou stavět hezké domy.

poznámky

Jako obvykle, budu rád za polemiku, například e-mailem.
Opakovaně tu píšu o kráse jako by to byla veličina podobně přesná jako vlastní hmotnost. To samozřejmě není pravda, je do jisté míry subjektivní. Ovšem nevěřím, že je pouze subjektivní, myslím, že má i objektivní složku. V tomto přesvědčení nejsem sám, dokonce je tak nekontroverzní, že pochopení subjektivní a objektivní složky krásy Junák považuje za jeden z projevů kompetence sebepoznávání ke která chceme mladé skauty vést.

Pokud máte problém toto přijmout, tak si namísto objektivní složky krásy představte jakési průměrné hodnocení, co by tomu lidé dali. Přesnou metodologii nechám na vaší představivosti, každopádně vám vyjde, že Vinohrady (či konkrétně budova Muzea) jsou hezčí než nová výstavba na severu Libeňského ostrova či budova CIIRC v Dejvicích.

Tím neříkám že je nejzávažnější či s nejhoršími dopady, jen že mě štve.
Nabízím ne úplně domyšlenou paralelu s koncem lidského života. Často se říká že někdy je lepší člověka nechat důstojně odejít, než ho za každou cenu udržovat při životě, a to ačkoliv život je vzácný dar, který dát neumíme. Oč spíš bychom měli takovou logiku aplikovat na most, který je pouhým dílem lidských rukou?
Neberte tohle jako známku pohrdání železobetonem či železem. Naopak mám oba tyto stavební materiály moc rád a vážím si jich, jen si holt myslím, že jim patří role úslužná, nikoliv výstavní.